Většina blogerů píše rekapitulace na konci roku. Protože jsem se k tomu nedostal, dovolím si krátké shrnutí teď, téměř v polovině ledna. I v roce 2018 jsem navštívil řadu zajímavých míst u nás i v zahraničí. Ke každému z nich nabízím pár řádků a jednu fotografii.
Nejsem žádný velký cestovatel. Rád jezdím na výlety, ale nepouštím se do žádných větších akcí. Přestože moje povolání tvůrce webů by asi umožňovalo vydat se na delší cestu coby moderní digitální nomád, pohodlná povaha a závazky mě vrací zpět na zem.
Na druhou stranu si myslím, že řadu výletů může člověk podniknout i při cestách za klienty nebo jen tak při víkendových vyjížďkách. I v České republice je totiž krásně. Ne, to neříkám, abych si ospravedlnil, že necestuji tolik do zahraničí. Opravdu si mi u nás líbí.
Na druhou stranu, alespoň pár výletů za hranice naší země neškodí. Pohled na to, jak věci a lidé fungují okolo nás, je k nezaplacení.
Takže, jdeme na to.
Trošku nudný začátek roku
Když se dívám na roztříděné fotografie z loňského roku, tak začínají až prvními dubnovými dny. Po pravdě, zimní měsíce jsou na začátku každého roku takové nezáživné. Ve městech jen mokro a břečka, člověk se plnou vervou pouští do práce a moc zajímavého nepotká.
Očíhl jsem poprvé nádraží v Brně – Slatině a v lednu navštívil brněnský Mezinárodní veletrh průmyslu cestovního ruchu. Oproti předchozím letům mi přišel poněkud útlejší ve svém rozsahu i nabídce. Anebo se vše opakovalo a proto mě moc nabídek nezaujalo.
V Praze jsem objevil Belgický pivní klub a restaurant Los v Oslu. Díky práci pro klienta jsem ke konci února navštívil Třebíč a prošel si areál místního zámku s monumentální bazilikou a krásným výhledem na město. Zavítal jsem ke zmrzlému přístavu Petrov na Baťově kanálu a podíval se do míst Šakalích let s ubytováním v pražském hotelu International.
Jeden víkend jsem zavítal k Žebětínskému rybníku a tím nudný začátek roku skončil. Přišlo jaro, pookřáli jsme a vyrazili na delší, nejen pracovní výlety.
Luhačovice – šílený hotel, dobrá Vincentka a fajn procházky po okolí
Na Velikonoce jsme tradičně vyrazili do Luhačovic. Vždy jsme se ubytovávali v hotelu Harmonie, na půli cesty mezi přehradou a městem. Sledoval jsem, jak šla kvalita dolů, ovšem loni na jaře už to bylo příliš. Restaurace se stala prostou slevomatovou žrádelnou bez obsluhy, kde vám nevzhledná osoba za pultem kydne bůhvíco na talíř. Když to tak vidíte po pár dnech polopenze a k tomu si čepujete džus vypadající jako čistá voda, raději budete jako my chodit do příjemné golfové hospůdky Luhapark. Duše i žaludek nám tam pookřály. Navíc se mi nelíbí, když hotel křečovitě vyžaduje platbu za ubytování dopředu. Doposud jsem tu platil při odjezdu, spolu se vším, co jsem utratil na baru a nechal si to napsat na pokoj.
Ale na Luhačovice jsem nezanevřel. Díky negativní zkušenosti s hotelem jsem zjistil, že inhalaci Vincentky si mohu v inhalatoriu objednat sám bez lázní a nemusím se tak spoléhat na pofiderní wellness v hotelu.
Obešli jsme přehradu, prošli noční Luhačovice, zajeli jsme se podívat na osamocený dálniční most tzv. Baťovy dálnice. Najdete jej na silnici mezi obcemi Ludkovice a Biskupice.
Na kole z Břeclavi podél Dyje
Pár dní po návratu z Luhačovic jsem vzal svoje skládací kolo a pustil se na krátký šlapací výlet podél řeky Dyje. Začal jsem u Břeclavského splavu a rybochodu a pokračoval směrem na Janohrad a Lednici. Jaro se pozvolna hlásilo o slovo, turistů v okolí minimum a já si tak užíval klid přírody.
Podél cesty narazíte na panoramata stromů se jmelím, staré meandry původní nezregulované Dyje i různé vodohospodářské stavby. Já jsem vzpomínal, jak jsem si kdysi užil zimní plavbu lodí na dnes již zrušené trase Břeclav Janohrad.
Mandloňová stezka u Hustopečí na Brněnsku
Když se tak dívám na fotky, na jaře se hodně rychle oteplovalo. Na začátku dubna v Luhačovicích jsme měli zimní bundy, o týden později jsem jel okolo Dyje v mikině a 9. dubna jsem již šlapal na kopec za Hustopečemi jenom v tričku.
Do mandloňového sadu lákají Hustopeče každý rok na víkendovou akci spojenou se rozkvétáním stromů a prodejem všemožných pevných i tekutých pochutin z mandlí. Já dal přednost návštěvě ve všední den. Bylo zde o poznání méně lidí a já se tak mohl kochat jedinečným pohledem na přeci jenom ne tak typický sad plný mandloní. Myslím, že minimálně v Česku je dost unikátní. Svého času v něm rostlo 50 tisíc mandloní.
Plavba po Vltavě na Skipper Misterss
S kapitánovou milenkou Jirky Kučery a bráchou jsme vypluli na kondiční plavbu po Vltavě. 11. dubna už byl opravdový hic, na palubě jsme byli jenom v tričku a přestože foukalo, sluníčko se odráželo od vody a bylo moc příjemně.
Jirka pořádá na své lodi kapitánské kurzy i zážitkové plavby. Pokud chcete vidět Prahu z jiné perspektivy, určitě mrkněte na jeho web lodnik.cz. Najdete tam spoustu dalších zajímavých možností vyžití na vodě.
Pod Pálavou v YachtClubu
Od kondiční plavby na Vltavě jsem se začal nesmírně těšit na květnový výlet do Holandska. Tak moc, že jsem celý nedočkavý začal obrážet všemožné vodní plochy na jižní Moravě. A protože Brněnská přehrada za humny je okoukaná, vyrazil jsem na Pálavu. Do prostor YachtClubu v Pavlově se dostanete za pár korun, na rychlou čumendu vás možná pustí zadarmo.
Prohlédl jsem si „parníky“ vytažené ještě na břehu, prázdná mola bez kotvících lodí, ale také jeřáb spouštějící první plachetnice na vodní hladinu Novomlýnských nádrží. Při cestě na protějším břehu jsem samozřejmě neodolal a musel si vyfotit Pálavu odrážející se ve vodě.
Na oběd do golfového areálu u Kuřimi
S některými klienty občas vyrazím na oběd v areálu Kaskáda u Kuřimi. Koncem dubna jsme si udělali podobný výlet s partnerkou. Všechno již bylo krásně zelené. Nejenom green, ale i všechny ovocné stromy v okolí. U nás v Bystrci se střídaly nejrůznější barvy ovocných stromů a nejinak tomu bylo při cestě do Kaskády.
Vaří zde docela dobře a můžete zde zrelaxovat jen koukáním do zeleně, i když golfovou hůl nevezmete do ruky.
Plavba na kanálech v Holandsku
Asi neznám nikoho, kdo by mluvil v souvislosti s Nizozemím a plavbou na kanálech o něčem jiném než o Holandsku. Pravou je, že Holandsko je jen jednou z provincií. Pokud bych měl být přesný, měl bych správně psát o Frísku. Vyplouvali jsme z města Sneek, kde jsem byl na své první plavbě na místních kanálech. A protože se rád vrací do míst, která znám, byla to jasná volba.
Trošku mě mrzí, že ze samotného Sneeku jsme toho letos mnoho neviděli. Zato jsme navštívili Grou, jezera Pikmar a Sneekermeer včetně přenocování mimo město, pobyli jsme v Leeuwardenu, rodišti Mata Hari a městě se šikmou věží. Hlavním městě Fríska.
Viděli jsme ovšem také Franeker, kam bych se chtěl letos vrátit kvůli místní hvězdárně. A samozřejmě Harlingen. Přístav u Waddensee, odkud můžete vyrazit na Západofríské ostrovy a do Severního moře.
Šlo o mou první samostatnou plavbu v roli skippera (kapitána). Půjčili jsme si krásnou malou motorovou jachtu Odin, se kterou nebyl problém vejít se i do těch nejmenších zálivů. Krásný týden plný sluníčka i studeného větru, koukání na pro nás netradiční architekturu i kochání se přírodou a venkovem okolo kanálů si zase zopakuju.
Frísové jsou moc milí lidé, přestože se dočtete, jak jsou odměření. Každý, s kým jsem mluvil se usmíval, většina lidí včetně seniorů perfektně ovládá angličtinu. Nemusíte mít strach, že byste se nedomluvili.
Zmíním jednu historku. Na konci plavby jsme potřebovali zakotvit v Grou, ale celé město už bylo plné a vzhledem k počasí posádka nechtěla trávit noc na jezeře. Se slečnou u hotelového mola jsme se domluvili na zakotvení u nich. Bylo kupodivu jediné prázdné, a přitom po nás chtěla jenom 5 éček za elektřinu a internet. S tím, že musíme jít k nim na večeři. Což o to, něco jíst musíme. To, že večeře vyšla na necelé tři tisíce korun, je věc jiná 😉
Zastávka v Děčíně cestou z Fríska
Jelikož jsem při zpáteční cestě usoudil, že až do Brna na jeden zátah nedojedu, zastavili jsme v Děčíně. Byl jsem tu před nějakou dobou dělat přípravný kurz pro vůdce malého plavidla, takže jsem si město rád připomenul. Ubytovali jsme se u rybníka, zašli do centra, kouknuli se na nejdelší přístupovou zámeckou cestu u nás. Bohužel na zámku samotném byla nějaká akce a nás už tlačil čas.
Baťův kanál poprvé
Ne, na Baťáku jsem byl samozřejmě už dříve. Poprvé to bylo v rámci sezóny 2018. Chtěl jsem si to nějak porovnat s Holandskem, ze kterého jsem se týden předtím vrátil. Nebyl to dobrý nápad. Ten krásný Baťův kanál jsem najednou viděl jako stoku plnou okoralých lodí, nezodpovědných cvoků, namistrovaných tatínků ukazujících rodince, jak zvládnou uřídit hausbót. Všichni za kormidlem měli divný, skleněný výraz a pluli na plný výkon, přestože před nimi byla překážka. Další borci se přetlačovali, jestli pofrčí první hausbot z přístavu, nebo ten, který pluje ven.
Sotva jsem vylezl z auta u Výklopníku v Sudoměřicích, ucítil jsem alkoholový odér, který se táhl po celém areálu. U nejbližšího rákosí se ozvalo „kamaráde, prosím Tě, pomoz mi“, trčela z něj ruka a v rákosí vězel jiný výletník posilněný alkoholem. Nemohl se dostat na souš.
Zvláštní, jak je česká realita i kvalita služeb odlišná od zahraničí. Navíc mám pocit, že pronájem lodí na poměrně krátkém a omezeném Baťově kanále vychází dráž než zapůjčení jachty v Holandsku. Ale přesto jsem na Baťák nezanevřel, a ještě se sem vrátil.
Chorvatsko – Njivice, Krk, Crikvenica a okolí
Spoustu let jezdíme do Chorvatska. Ze začátku uprostřed léta, poslední roky mimo sezónu. Tentokrát jsme vyrazili na konci června a ubytovali se v oblíbeném apartmánu ve vesnici Njivice. Nemám rád přecpané pláže uprostřed turisticky vytížené lokality.
Kromě tradičního válení se u moře a večerních koktejlů jsme stihli i návštěvu míst v okolí. Vydali jsme se do močálu na poloostrově Ćuf. Podívali se na druhou stranu ostrova na liduprázdnou pláž v Čižići, navštívili opuštěný přístav Luka Voz, svezli se glassboatem do Crikvenice. Města, ve kterém naše návštěvy Chorvatska začaly a o kterém jsem začal psát blog se svými poznatky z Chorvatska.
Po naftařských cestách v okolí Hrušek
Během léta jsem několikrát vyrazil na kole i pěšky do okolí jihomoravských Hrušek. Po starých naftařských panelkách jsem se toulal i v tom nejhorším vedru, baštil cestou jablka, špendlíky, třešně a jiné ovoce u cesty. Procházel se vinohrady, lesíky, údolím i jen tak okolo železniční trati.
Fotil jsem naftařskou techniku a přemýšlel, kdy na mě z kukuřice vyrazí divočák. Naštěstí se tak nestalo.
Nafukovací rychlovka v Napajedlech
V červenci jsem začal intenzivně přemýšlet nad pořízením nafukovacího člunu s elektromotorem. Zaujal mě Intex Mariner 4 a využil jsem nabídky eshopu levnecluny.cz si člun vyzkoušet přímo na řece Moravě. Plavba na pevném a stabilním gumáku, který navíc poháněl naprosto tichý elektromotor, byla úžasná. Žádný hluk, žádný smrad ze spalování pohonných hmot, jen tiché bublání vody za člunem a zpěv ptáčků.
I ta Morava je nádherná řeka. Nejenom v těchto místech. Celá tato plavba mě neskutečně nabila energií a optimizmem. V půjčovně jsem se občerstvil, podíval se do areálu místního zámku Napajedla a cestou zpět jsem se ještě zastavil ve Strážnici. Jak jinak než v přístavu u Baťova kanálu.
Jen ten člun jsem si nakonec nekoupil, přestože mi vyhovoval. Nebyla to ani otázka peněz. Jen jsem usoudil, že pro samotného to není a logistika spojená s přemisťováním z auta vyžaduje ještě parťáka. A nejsem si jist, jestli svou vodní úchylkou neustále obtěžovat kamarády.
Třebíč – bazilika, zámek, židovská čtvrť i oběd na terase
Pracovní povinnosti mě během roku několikrát zavedly do tohoto města na Vysočině. Třebíč jsem navštívil už v zimě, během léta se dvakrát vrátil. Město je to krásné. Doporučuji zaparkovat buď u Lihovaru a sejít přes zámek do centra, nebo na placeném parkovišti u autobusového nádraží.
My jsme zastavili u Lihovaru, cestou na zámek se stavili v Ledovně na toaletu a také v podzemí s původním skladem ledových kvádrů, kterým jsme prošli do zámecké zahrady. V zámeckém areálu, červenožlutém zvenčí a bílém uvnitř, se nachází Bazilika svatého Prokopa. Z parku u ní se vám nabídne velkorysý pohled na město. Můžete si prohlédnout také zdejší bylinkovou zahrádku.
Po klikaté zámecké cestičce se dostanete k příjemné kavárně Za pecí, odkud je to kousek do centra a staré židovské čtvrti. Ta byla zapsána na seznam UNESCO. Tuto čtvrť i náměstí si můžete prohlédnout při obědě z terasy Panorama v pátém patře hotelu Zlatý kříž. Dostanete se do ní nejenom z náměstí, ale i zezadu od řeky při cestě ze židovské čtvrti.
Baťák po druhé a utopený člun
V polovině července jsem opět zavítal do Sudoměřic na Baťův kanál s tím, že si půjčím člun se závěsným motorem a svezu se do Skalice. Tak se také stalo. Tedy člun jsem si půjčil. Ale po nějaké chvíli se jeho motor zasekl a já byl nucen se s jedním pádlem došourat zpět do půjčovny.
Inu, co se dá dělat, hraju si na kapitána, tak musím zvládat i krizové situace bez pomoci. Tak příjemný relax jako na nafukovacím člunu s elektromotorem to rozhodně nebyl. Spalovací motor, alespoň tento, dosti smrděl. Navíc, jak motor přestal běžet, začal člun na zádi nabírat dost vody. Suchý jsem se zpět rozhodně nevrátil. Chlapec v půjčovně mi ale povídal, že mu bylo divné už včera, že je tam mokro. A prý jsem měl s sebou vzít nějaké děti, takto mě postihla špatná karma.
No, opakovat nebudu. Odmítl jsem i nabídku půjčení jiného člunu na půl hodiny jako kompenzaci.
Z Hrušek přes Tvrdonice k řece Moravě
Hned druhý den po nepříliš povedené zkušenosti s Baťákem jsem sedl na kolo a vydal se k řece Moravě. Vyrážel jsem z Hrušek, takže to nebylo do Napajedel jako posledně, ale vzal jsem to po naftařských cestách, kde nejezdí auta, dojel nacpaný ovocem do Tvrdonic a pustil se z kopce přes les a říčku Kyjovku k hraniční řece Moravě.
Je to nádherný kousek jižní Moravy. V lese narazíte na nejrůznější potůčky a meandry původního koryta Moravy. Dojel jsem k přístavišti převozníka, který zde přes sezonu funguje a slíbil si, že se vrátím a prozkoumám i slovenskou stranu.
Rozhledna Fajtův kopec u Velkého Meziříčí
K rozhledně na Fajtově kopci jsem si zajel při pracovní cestě do Velkého Meziříčí. Měl jsem chvíli čas, takže jsem pocoural po okolí, prohlédl si město z výšky a kromě dálničního mostu objevil i železniční viadukt, o kterém jsem neměl tušení. Více v samostatném článku.
Adamovské jezera a koupání v řece Moravě
Čtrnáct dní po předchozím výletu k řece Moravě jsem na jih vyrazil znovu. Tentokrát už jsem se nejel k Moravě jen tak toulat, ale šlápl jsem do pedálů s tím, že dojedu až na Adamovské jezera na druhém břehu. Bohužel přívoz jsem minul a další příjezd ke Tvrdonicím měl mít až za dvě hodiny.
Nechtělo se mi jen tak čekat, takže jsem po proudu řeky pokračoval okolo lužního lesa směrem k dálnici a silnici mezi Lanžhotem a Kúty. Tedy k nejbližšímu mostu. Cestou jsem podjížděl přemostění Moravy ropovodem Družba a kovovou konstrukci železničního mostu.
U česko-slovenských hranic jsem přejel po silnici na druhou stranu řeky a vrátil se proti proudu. Okolo odbočky na Brodské jsem pokračoval až ke Splavu Tvrdonice, kde se koupalo několik lidí.
U splavu jsem si odpočal a od řeky uhnul směrem k Adamovským jezerům. Jedná se o původní štěrkový lom, jehož zatopením vznikly dvě jezera oddělené hrází, silničkou s chatkami. Jedno z jezer osidlují mimo jiných divoké husy a je na něm zakázána rekreace. Zato u něj najdete rozhlednu s pohledem na tuto krásnou ornitologickou lokalitu.
Druhé jezero slouží k rekreaci, najdete zde několik pláží, občerstvovny, půjčovny člunů a šlapadel, na své si přijdou i rybáři. Také se zde koná spousta kulturních akcí.
Objel jsem obě jezera, vrátil se ke splavu a nedalekému stánku s občerstvením. Posilněn jsem přemluvil převozníka, aby mě po zaplacení poplatku za dvě osoby převezl na druhý břeh a vydal se se svou skládačkou domů.
Příští týden jsme jeli k Adamovským jezerům autem. Okusili jsme vodu na koupání, ale už byla dosti špinavá. I vlivem neustálé vlny veder bez deště. Zašli jsme proto přímo k Moravě a já zažil své první koupání v řece. Je to něco úplně jiného než ve stojaté vodě nebo v moři a je to fajn.
Srpnové Krkonoše – Janské Lázně, Horní Štěpanice, Pec pod Sněžkou
Cestou přes Hradec Králové a příjemnou hospůdku na kraji města, která jako by vypadla z doby před 30 lety, jsme v polovině srpna dorazili do Krkonoš. Jeden den jsme strávili v Penzionu Martin, prohlédli si, co se ve městě změnilo od naší poslední návštěvy a pokračovali dále. Předtím jsem si samozřejmě nemohl odpustit večeři v Lesním domě, asi nejlepší restauraci v Janských lázních.
Vzali jsme to okolo nákladní lanovky Černý důl do Horních Štěpanic za přáteli. Další den nás to táhlo do Pece pod Sněžkou. Cíl byl jasný – okoštovat úpický řízek. Přítelkyně chtěla totiž vědět, jak chutná kombinace smaženého řízku s knedlíkem a zelím. Když jsem to měl předloni poprvé, tak jsem se v restauraci ptal, jestli jde opravdu o místní specialitu a zda to mají lidé rádi. Odpověď? Ale kdeže, to jsou tu schopni sežrat jenom Němci.
V Peci jsme ještě kouknuli na pár míst z filmu Holka na zabití a vydali se zpět. V Horních Štěpanicích jsem byl díky kamarádkám už několikrát, ale nikdy jsem se nedostal k prohlídce místního hradu. Nebo spíše jeho zříceniny. Tentokrát se zadařilo. Až tak, že jsem vylezl na vysokou zeď, ze které netrefil dolů a zároveň si vybil mobil. Ale jsem tu a píšu.
Zpáteční cesta nás zavedla přes pohádkovou přehradu Les Království a Vysoké Mýto. V tomto jinak krásném městě jsme dostali nejhorší oběd roku. Polévku s nadrobenou drátěnkou na nádobí. Inu, kdo by čekal, že na náměstí bude restaurace, kam dle rodáků nikdo z místních na jídlo nechodí.
Baťův kanál potřetí – Skalice a Janův Hrad
Následujících čtrnáct dní jsem si dal oddych a místo výletů navštěvoval jenom sklípek s dobrým vínem a cimbálovou muzikou. V druhé polovině srpna jsme s kamarádem vyrazili do Skalice na začátek Baťova kanálu. Musím říci, že zdejší půjčovna je opravdu na úrovni a celkově o něčem jiném než v Sudoměřicích. Jak obsluhou, tak kvalitou lodí.
Půjčili jsme si pohodlný člun pro osm lidí s řízením na konzoli s volantem. U člunu ze Sudoměřic jsem totiž předtím zjistil, že sedět pokroucený na zádi a s rukou dozadu není nic pro mě. Člun ze Skalice byl nesrovnatelně pohodlnější a jeho motor ani tak nesmrděl.
Propluli jsme krásným prostředím k Sudoměřicím a dále směrem k Petrovu a místní plavební komoře. Pak jsme se vrátili zpátky a udělali si ještě výlet na Janův Hrad. Ta uměle vybudovaná zřícenina v Lednicko valtickém areálu mě vždy zaujme. Mimochodem, můžete se tu svézt lodí k minaretu u lednického zámku a zpět. Plavba po Zámecké Dyji má také něco do sebe.
Ještě mě napadá, jak mě fascinují lidé půjčující si na Baťáku lodě a čluny. Ti musí mít nervy ze železa. Paní při přistávání pustí kormidlo, zakryje si oči a doufá, že člun rozjetý na plný výkon to do mola nenaboří tak, že by se potopili. Plně věří tomu, že obsluha skočí na člun ze břehu a na poslední chvíli to vybere a zpomalí. No, já bych na to neměl koule. Raději se kormidla při přistávání nepouštím.
Na pontonovém člunu po Moravě z Hodonína
Z přístaviště u jezu v Hodoníně vyráží výletní loď na krátké plavby po Moravě. Nalákal jsem na to příbuzné a na začátku září jsme po víkendovém obědě vyrazili. Nakonec jsme tedy skončili na otevřeném pontonovém člunu, ale o to pěknější cesta byla, stejně jako nástup na něj.
Opět jsem si potvrdil, jak je ta Morava kouzelná a kolik krásných zákoutí na ní člověk objeví. A to jsme dopluli akorát okolo Perúnské lúky a přístaviště v Rohatci k ústí Baťova kanálu do Moravy. To čeká na prokopání a možnost průplavby již strašnou spoustu let. Ani ne kvůli financím, je to jen pár set metrů, jako kvůli byrokracii. Plavit se z Hodonína přímo do Skalice a dál by mohlo být hodně zajímavé.
Plavbu doprovázel kapitán Fero Ondruš poutavým výkladem. Určitě se sem letos vrátím a prozkoumám i meandry řeky Moravy u Vátých písků.
Po Nových Mlýnech ze Šakvic
Přesně v polovině září jsem se vydal na poslední letošní plavbu po našich tocích. Tentokrát jsem se jen vezl s bandou burčákem posilněných chytrýsků, pro které jsem byl suchar, co jenom fotí, nebaví se a nechce si loknout burčáku z jejich ocumlané petflašky.
I přes jejich neochotu uhnout z mola tak, aby k ní loď s magnetickým poutáním mohla přirazit, jsme se nakonec nalodili a povozili se. Trasa byla poněkud omezená, letos bylo v Novomlýnské nádrži málo vody, stejně jako jinde. Ale podíval jsem se na Pálavu z dalšího úhlu a svezl se na lodi, kterou jsem na jaře viděl vytaženou na břehu u Pavlova.
Ledeč nad Sázavou a Humpolec
Koncem září jsme s kamarádem vyrazili na soustředění před dalším ročníkem Brandaris Race. Jako cvoci jsme několikrát jeli přívozem jinam, než jsme se trefili a vystoupili na Císařské louce. Takže vlastně i toto bych mohl brát za poslední svezení po tuzemských tocích.
Cestou domů do Brna jsme to vzali před Ledeč nad Sázavou. V překvapivě omšelém městě nás zaujal hrad, kam bych určitě doporučil výlet rodinám s dětmi. Je tu pro ně připravena spousta atrakcí. Mimo jiné se zde natáčel Anděl Páně.
Poté jsme se zastavili ještě v Humpolci. Zajímalo mě, zda najdeme místo, kam se odstěhoval Hliník. Myslím, že kdyby bylo otevřené místní HLINÍKárium, tak bychom to zjistili. Bohužel bylo v sobotu po poledni zavřeno úplně vše, včetně restaurací. Vzpomněl jsem si na zážitek z Vysokého Mýta, po jednom pokusu někam vlézt jsme to vzdali a frčeli na oběd do Brna k přehradě do Rybářské bašty.
Kostel ve Vítochově a Vírská přehrada
Vzpomínaje, kde se nacházel zajímavý kamenný kostel o samotě, který jsme při svých cestách potkali, jsme zkusili Google a našli Vítochov. Bylo to sice jiné místo než v našich vzpomínkách, ale také pěkné a já jsem rád, že jsme jej pro sebe objevili. Kostelík na samotě má zvláštní atmosféru. Více o něm povídám v článku Výlet na Vysočinu: Vítochov a jeho kostel na samotě.
Cestou zpět jsme jeli okolo Vírské přehrady a zarazil nás nedostatek vody. Něco jiného je o tom vědět, něco jiného je to vidět na vlastní oči. Vypadalo to hodně smutně, podobně jako v létě u přehrady Les Království. Snad letošní sněhová nadílka přehrady naplní.
Brandaris Race 2018, Terschelling a návštěva Sneeku
Letos v říjnu po druhé jsem se vydal zpět do Holandska na závody historických plachetnic Brandaris Race. Stejně jako loni jsem plul na Klipperu Elbrich, dvoustěžníku z roku 1885. V pátek 22. října jsme dorazili ve večerních hodinách do Harlingenu a na lodi se ubytovali.
Ráno jsme po snídani začali informační schůzkou na palubě a okolo deváté vypluli. Začali jsme drobným karambolem s lodí fotografa, křižovali proti větru a během odpoledne jsme dopluli do West-Terschellingu na ostrově Terschelling, jednom ze Západofríských ostrovů. Nebyli jsme ani první, ani poslední ze zhruba osmi desítek lodí. Ale o to nejde. Hlavní je atmosféra závodů.
S několika lidmi z posádky jsme si na ostrově půjčili elekrokola a vyrazili podél pobřeží kochat se místní přírodou. Poté jsme kola přenesli přes hráz a vydali se do vesnice Formerum, kde jsme navštívili kavárnu u větrného mlýnu a místní Wrakkenmuseum. Zde najdete nejenom vraky, ale roztříděnou spoustu nejrůznějších věcí, které na ostrov vyplavilo moře.
Byla to moje první jízda na elektrokole a dost jsem si ji užil. Večer jsme strávili v hospodě na vyhlašování výsledků závodu a touláním se po okolních hospůdkách a kavárnách. Ráno, než se zbytek posádky dal dohromady, jsem se ještě prošel po přístavním West-Terschellingu, bohužel můj oblíbený obchůdek se suvenýry byl v neděli zavřený. Na druhou stranu, časným vstáváním jsem zachytil nádherný východ slunce mezi stěžni lodí, které beze zbytku zaplnily místní přístav.
Postupně jsme se rozpluli zpět do Harlingenu, zažili pár adrenalinových okamžiků s křižováním lodí mezi sebou a úspěšně dopluli na pevninu. Cestou pro auto jsem samozřejmě zjistil, že nemám klíče. Stejně jako loni. Po druhé už jsem ale nešel přes celé město pěšky, ale osmělil se využít místní shuttle bus. Svezl mě až přímo do parkoviště.
Protože už bylo odpoledne, nejeli jsme rovnou domů, ale přenocovali ve Sneeku. Dojeli jsme večer, prošli město a navštívili s kamarádem fantastickou steakovou restauraci v texaském stylu.
Zklamání v Laa an der Thaya
Během listopadu jsem moc výletů nestihl. Hodně jsem pracoval a o víkendech odpočíval gaučingem. Sem tam zašel s přáteli do hospůdky. Až někdy po Mikuláši jsem si řekl, že zajedu autobusem do Laa. Po revoluci tam jezdil z Brna každý, kdo byl nějak mobilní. Nám to tehdy nevyšlo, byli jsme místo toho v Holabrunu, kde jsme koupili „podivný“ zahraniční prací prášek Weiser Riese.
Musím říci, že Laa (česky Láva nad Dyjí) bylo docela zklamání. Sice mají perfektní toaletu hned u zastávky autobusu, ale to je jediné, spolu s drogerií, co bylo kolem poledne v sobotu otevřeno. Vím, v Rakousku netráví víkendy v obchodech jako u nás, ale čekal jsem alespoň nějaké restaurace.
Čekal jsem i vánoční výzdobu, trhy, zkrátka vánoční atmosféru malého rakouského městečka u hranic. Místo toho jsem byl v polomrtvém maloměstě, které má sice pěknou radnici kombinovanou se špárkasou, ale jinak je ještě více omšelé než Ledeč nad Sázavou. Prošel jsem se z náměstí k nádraží a na konec města. Z cedulí jsem vyčetl, že městečkem ani ta Dyje neteče, od doby její regulace. Jen náhon. Asi dobře pro obyvatele, zbavili se povodní.
K vidění je tu pár kostelů. Nádražní budova je přesnou kopií té, kterou můžete vidět v Hrušovanech nad Jevišovkou. Ovšem zatímco u nás to vypadá jako v nějakém squatu, Rakušané mají nádraží pěkně opravené. Nejzajímavější je to v Laa asi v okolí mlýnského náhonu, kde se můžete procházet parkem a prohlížet si sochy.
Vyšehrad a Strahovský klášter
V polovině prosince jsem spojil příjemné s užitečným a vydal se do Prahy na obchodní a přátelská setkání. Odpoledne jsem měl volnou chvíli a zašel na Vyšehrad. Je to možná ostuda, ale byl jsem zde úplně poprvé. Vyšehrad jsem zatím znal jedině pohledem z Vltavy.
Hradby, park, sochy před bazilikou, to vše mělo v dešti zajímavou tajemnou atmosféru. Ta byla ještě mnohonásobně větší uvnitř baziliky, kde do hrobového ticha zněl tichý zpěv nějakých vánočních chorálů a písní. Nádherná je i výzdoba kostela.
Večer jsem se stavil na Strahově. I zdejší klášter má večer zajímavou atmosféru. Podotýkám, že mi to tak přišlo ještě předtím, než jsem si dal na posilněnou Vánoční speciál z místního pivovaru. Ten mohu vřele doporučit.
Výlet do Telče ke konci roku
Zbytek prosince jsem „výletoval“ jenom doma po Brně. Navštívil jsem několik kostelů, abych se podíval na jesličky. Nejhezčí byly tradičně v kostele sv. Janů, u Minoritů.
Poslední výlet mimo Brno v roce 2018 jsme si s partnerkou udělali do Telče. Město, jehož centrum leží uprostřed rybníků jsem si matně pamatoval ze zájezdu, který jsem absolvoval jako malý kluk s babičkou. Barevné centrální náměstí Zachariáše z Hradce mělo sice v zimě trochu smutnější atmosféru, ale i tak nás upoutalo.
Prošli jsme podloubí, stavili se na oběd, podívali se do Kostela Jména Ježíš na jesličky, vychutnali si kafíčko a prošli se zámeckým parkem u rybníka s množstvím kačenek.
Cestou zpět do Brna jsme se ještě zastavili v Nové Říši u kláštera, na který mám vzpomínky z dětství.
A to je pro rok 2018 vše. Letos se určitě chystám opět do Holandska, Chorvatska, na řeku Moravu a na Baťův kanál. Na která další místa mě kroky zavedou, to se ještě nechám překvapit. Rád spojuji pracovní cesty s výletem do okolí.
