Tipy:
Reklama

Moje první regata: Brandaris Race a historické plachetnice, kam oko dohlédne

V říjnu jsem se zúčastnil závodu historických plachetnic Brandaris Race. Jaká byla cesta do holandského Harlingenu, jak jsem si užil závody a jaká byla celková atmosféra? Dozvíte se v článku. Už teď mohu říci, že je to skvělá akce nejenom pro nasolené mořské krysy.

Kdyby mi před dvěma roky někdo tvrdil, že budu mít průkaz vůdce malého plavidla (aneb spíše nepřesně nazývané kapitánské zkoušky) a budu se moci plavit s motorem i plachtami na českých i mezinárodních vodách a také okolo pobřeží, nevěřil bych mu. V té době jsem se teprve učil plavat a lodě jsem znal jedině z Brněnské přehrady a výletů v Chorvatsku.

Ale život plyne, absolvoval jsem školení na VMP u Jirky Kučery z Lodník.cz v Děčíně a loni na podzim úspěšně složil zkoušky u Plavebního úřadu v Přerově. A už jsem v tom byl až po uši. Na jaře jsme vypluli na kanály v Holandsku a teď v říjnu mě zlákal závod na ukončení sezóny tamtéž. Závod historických plachetnic Brandaris Race.

Co je to Brandaris Race?

Každý třetí říjnový víkend se v holandském přístavu Harlingen na pobřeží Fríska sejdou posádky asi osmi desítek historických plachetnic. Sraz účastníků je v pátek odpoledne, samotný závod směřující přes Waddenské moře (Waddenzee) na ostrov Terschelling začíná v sobotu okolo desáté hodiny dopoledne.

Odpoledne už i ty nejpomalejší lodě dorazí do přístavu a jejich posádky se vydají zkoumat ostrov. Pěšky, na kole, v přírodě nebo místních hospůdkách. V neděli se postupně vrátí zpět do Harlingenu a rozjedou se do svých domovů.

Brandaris Race je vlastně závod na oslavu ukončení sezóny. První ročník zorganizoval Herman Brandsma v roce 1994 na počet 400 let od výstavby majáku Brandaris na ostrově Terschelling. Maják nese jméno podle mnicha jménem (svatý) Brandarius. Na ostrově stál již od roku 1323, zničil jej však požár a roku 1594 byl postaven nový. Patří k prvním signalizačním majákům v Holandsku.

Pokud máte rádi historické plachetnice, pak je Brandaris Race akce právě pro vás. Asi nikde jinde v Evropě neuvidíte tolik historických lodí poháněných jenom silou větru na jednom místě. Nejvíce jsou zastoupeny dvojstěžníky a trojstěžníky typu klipper a menší buclaté tjalky. Pro oba jsou typické výrazné „uši“ na boku lodi. Jedná se o postranní kýly, které kapitán podle potřeby spouští kvůli stabilizaci lodě. Kvůli tomu, kde se lodě plaví, mají totiž ploché dno.

Waddenzee je tzv. wattové moře. Tvoří jej rozsáhlá pobřežní písčitá mělčina, která je během přílivu zaplavena a při odlivu obnažena. Kromě Holandska a Západofríských ostrovů watty najdete i v Německu a Dánsku. Díky svému plochému dnu mohou zdejší plachetnice cíleně nasednout na mělčinu, což je oblíbenou atrakcí letních plaveb pro turisty.

Cesta do holandského Harlingenu

Asi měsíc před závodem jsme měli poradu v Praze, kde jsme se dozvěděli organizační informace. V pátek 20. října jsem brzy ráno vyrazil z Brna po rozbité D1 směr Praha, kde jsem nabral společníky. Pak jsme pokračovali do Drážďan, přes Hannover, Brémy a Groningen do Harlingenu.

Cesta byla pohodová. Na české straně sice byla mlha, ale jen co jsme projeli tunelem do Německa, tak se vyčasilo. Dálnice bez problémů, nikdo se nám nelepil na zadek, neproblikával ani nepředjížděl kličkama. Za celou cestu jsme narazili snad jen na jednu delší uzavírku, kde bylo nutné jet 80. Měl jsem pocit, že čerpací stanice jsou mnohem dále od sebe než u nás, zase je tu však více odpočivadel s WC a piknikovými stoly.

Co se Nizozemí týče, na mnoha portálech jsem se dočetl, že je zde maximální rychlost omezena na 120 km/h na dálnici. Není to pravda, většinu naší cesty to bylo 130. Maximální rychlost je pro pořádek uvedena i na malých cedulkách kilometrovníků, což mi přijde velmi praktické. Byla ta moje druhá cesta autem do Nizozemí, ale zaujala mě stejná věc.

Čím blíže německo-holandských hranic totiž člověk je, tím více se krajina mění, stejně tak architektura okolních domů. Jakmile přejedete čáru, je rozdíl ještě markantnější. Nizozemci jsou mistři ve využití každé volné plochy země. Až podivný pořádek, snad zelenější tráva, krásná krajina, kanály, akvadukty (mosty pro lodě nad silnicí).

Nalodění na klipper Elbrich

Do přístavu Harlingen jsme dorazili kolem šesté hodiny večerní. Trochu mě nakrklo, že lodě byly úplně jinde, než jsem počítal. V Harlingenu jsem totiž byl na jaře, a tak jsem se radoval, že původní místo nalodění znám a bez problémů k něm dojedu. Nakonec jsme se po řadě telefonátů donavigovali z centra do správné části přístavu.

Lodě jsme sice našli, ale následoval mírný šok. Nebyl jsem sám, kdo očekával, že přeběhne molo a bude naloděný. Paluba však byla zhruba dva metry pod molem, bylo nutné slézt po úzkých plechových schůdcích dolů k hladině a poté vyšplhat na loď a s někým na břehu se domluvit na podání zavazadel.

K tomu všemu pršel snad nejvydatnější déšť, jaký jsem letos zažil. Tmu, mokro a zimu jsme však brzy zažehnali na palubě klipperu Elbrich teplou večeří. Zbytek mých spolucestujících se přesunul na vedle vyvázanou loď Panta Rhei a já se seznamoval s postupně přicházející posádkou, se kterou jsem poté strávil následující dva dny.

Převlečený jsem si liboval pohodlí s teplou polévkou, když v tom přišla rychlá akce – přeparkovat auto, neboť centrální parkoviště v Harlingenu končí za deset minut. Bez ponožek a v gumových crocsech jsem lapl doklady a jel s ostatními asi deset minut na kraj města ponechat auto na hlídaném parkovišti.

Zařízené je to dobře. Přístav pak není zaplněn auty příchozích, přes která by nebylo možné se hnout. Do neděle vyšlo parkování asi na pětistovku.

Samozřejmě stále pršelo, takže než jsem se pěšky a taxíkem vrátil zpět na Elbrich, měl jsem durch mokrou druhou sadu oblečení. Naštěstí jsem nic z toho pro plavbu nepotřeboval a do nedělního odpoledne mi kalhoty, mikina i tenisky uschnuly ve vlhku natolik, že se daly obléci a nechat doschnout na těle.

Večer se objevil náš kapitán Vincent de Vrijer a dva zkušenější členové posádky nás seznámili s tím, jak bude závod probíhat. Pokecali jsme o lodi i obecně o závodu, popilo se a seznámili jsme se i s kapitánovým pomocníkem Richardem.

Vyplouváme směr Terscheling

Ráno byla příležitost se rozkoukat. Ani ne tak po Harlingenu, už jsem nechtěl opouštět palubu lodě. Ale přímo na ní. Elbrich, jakkoli mi to jméno zní mužsky, je loď pojmenovaná pod dceři majitele. Pochází z roku 1885 a letos byla nově zrekonstruována. Ve srovnání s vedlejší Panta Rhei mi přišla pohodlnější, co se ubytování týče.

Místo pro 16 lidí plus dva členy posádky, dvoulůžkové kabiny se spaním nad sebou, každá má vlastní sociální zařízení. Kuchyň vybavená myčkou nádobí, kávovarem, lednicí, plynovou troubou, ale třeba i pípou na pivo. Vedle kajut je v podpalubí také obytná místnost, kde jsme se scházeli na jídlo a poradu. Elbrich zrekonstruovali jeho majitelé Eelke a Agnes Dykstra na jedničku. Však se o tom také v nizozemských plátcích o lodích pochvalně psalo.

Kapitán a jeho pes Tino měli svou kajutu na zádi, námořník zase spal v takové podivné díře na přídi. Elbrich je dvojstěžník s pěti plachtami s celkovou plochou 260 m2, délkou 27 metrů a ponorem 1,3 m. Veze s sebou 6500 litrů pitné vody na vaření i hygienu.

Někdy po deváté hodině jsme se sešikovali na palubě, seznámili jsme se s obsluhou stěžňů (ne, loď fakt nemá stožáry), plachtami a rozdělili si role. Poté jsme pomalu vypluli na seřadiště, odkud se volným startem vyráželo na Terschelling.

Od chvíle, kdy se projede s ukázanou cedulí se startovním číslem okolo startovací lodě, se už nesmí používat motor a vše záleží na šikovnosti kapitána, reakcích posádky a samozřejmě na technických parametrech lodě. Kapitán nás předchozí večer připravil na to, že v závodu jsou mnohem rychlejší lodě, s čímž asi mnoho nenaděláme, šanci bychom měli jen v případě, že by se muselo hodně manévrovat.

Myslím však, že nad tím nikdo nepřemýšlel. Bylo-li potřeba, bleskově jsme plnili zadané úkoly, jen aby na nás námořník Richard co nejméně řval. A ve volných chvílích jsme se kochali výhledem na obzor plný oplachtěných stěžňů. Do tváří nás chvílemi šlehal studený déšť, který obratem sušil prudký vítr. Tvrdím, že kvůli této atmosféře a výhledu na okolní moře plné plachetnic se většina lidí Brandaris Race účastní. Tohle jinde nezažijete.

Co k plavbě napsat. Ono je to vlastně dost jednotvárné. Běháte po střeše lodi (nikoli v bezpečí kolem zábradlí), taháte lano a občas sedíte a kocháte se. Zní to nezáživně, ale opak je pravdou. Coby nováčka mě překvapila síla větru, kdy i několik chlapů mělo problém občas plachtu udržet.

Oproti takovým těm jachtám, které si člověk půjčí v Chorvatsku nebo někde u nás na přehradě je tu samozřejmě trochu větší pocit bezpečí. Loď je jednak větší a jednak se tak moc nenaklání, jako malé plachetnice. Situace z obrázků, kde lidi vyvažují loď tím, že mají vystrčený zadek skoro ve vodě, mě absolutně nelákají. I Elbrich se na Waddenzee samozřejmě nakláněl, občas nějaká větší vlna spláchla ochoz okolo lodi, ale i přes pár adrenalinových situací jsem neměl pocit, že bych se měl bát.

Čím jsme byli blíže ostrovu Terschelling, tím lépe vypadalo počasí. Jestliže jsme vyráželi za deště, větru a plechové oblohy z Harlingenu, na Terschelling jsme připlouvali doprovázeni duhou a modrou oblohou deroucí se z roztrhaných mraků.

V přístavu West-Terschelling byl trochu zmatek z tolika lodí. Šikovali jsme se asi hodinu, než jsme se konečně vyvázali a přes vedlejší loď Zwarte Valk jsme se mohli podívat na dřevěné molo a ostrov. Na rozdíl od Harlingenu se zde nechodilo po plechových schůdcích, ale šplhalo po žebříkových chňapkách v dřevěných kůlech mola. Jak moc, to záleželo na aktuálním stavu hladiny moře vůči molu.

Večer jsme se v hospodě na vyhlášení výsledků dozvěděli, že jsme ve své kategorii velkých klipperů skončili 18. z 30. Měřený úsek jsme zvládli za 1:58, tedy necelé dvě hodiny. Nejrychlejší loď měla čas hodinu a půl přesně.

Brusinkové cokoliv

Terschelling je krásný ostrov a i proto, že není možné jej za jedno odpoledne prozkoumat celý, tak se příští rok na Brandaris Race vrátím. Pro aktivní strávení volného času se nabízí půjčit si holandské kolo a vyrazit na obhlídku ostrova silou vlastních nohou. Vyjedete-li za město, možná narazíte i na tuleně.

Já se držel ve vesnici a jen se prošel na okraj, kde začínají watty. Zrovna byl odliv, tak jsem využil možnosti projít se po „mořském dně“ suchou nohou. Místní zde vesele pouštěli draky nebo se jimi nechali tahat na vozících. V sezóně jsou zde zřejmě koňské povozy, které na speciálních vozech umožní prohlídku turistům bez fyzické námahy. Teď v říjnu jsem je ale viděl jen na cedulích.

V provozu naopak byly četné vyhlídkové lodě slibující exkurze k tuleňům. Na ostrov pravidelně jezdí trajekt, takže místní přístav a autobusové nádraží ožívá i v době, kdy se zrovna nekoná Brandaris Race.

Kromě tuleňů je ostrov Terschelign vyhlášen pěstováním brusinek a produkty z nich vyrobenými. Pověst prý praví, že nějaký kupec či námořník našel na pobřeží sud vyplavený z nějaké lodi. Otevřel jej, ale vysypaly se na něj akorát zkažené brusinky. Sud tedy nechal svému osudu. Brusinky se však po ostrově rozšířily a dnes jsou jedním z jeho typických znaků.

Poté, co jsem se pokochal okolní přírodou jsem tedy zamířil do úzkých uliček mimo hlavní ruch města. Došel jsem samozřejmě i na hlavní třídu, ke Sparu, obchodům s oblečením a také k obchodu na delikatesy.

Na půl hodiny jsem se zde zastavil, zcela zapomenul na okolní svět, a nakonec se musel paní majitelce omluvit, že nakupuji už nějakou dobu po zavíračce. Bylo mi divné, že v obchodě nikdo není… Domů jsem dovezl plné tašky místních pochutin.  Od piva, přes sýry, čaje až ke sladkostem. Vše samozřejmě z brusinek, včetně kosmetiky. Nádavkem jsem dostal krabici bonbonů a recept na terschellingský koláč z brusinek.

Večer jsme strávili porůznu v místních hospůdkách. Ráno, když všichni ještě spali, jsem se šel projít po přístavu a nasát atmosféru ze zakotvených klipperů a tjalků. Objevil jsem také upoutávku na místní muzeum vraků. Zaujaly mě části ponorek a děla ještě z doby dřevěných lodí.

Vracíme se domů a těšíme se na příště

Okolo desáté hodiny jsme vypluli zpět směr Harlingen. I když je to většinou tak, že se návraty zdají rychlejší, tentokrát jsem měl dojem, že cesta zpět trvá déle. Dost jsme manévrovali a nefoukal příznivý vítr. Část cesty jsme pluli s motorem, nebyla nouze o vypjaté chvilky. To když se nám zamotala vlajka do lan od plachet a nešlo s nimi hnout. V kombinaci s nakloněnou lodí, špatným směrem a dosti nervózním kapitánem to některými dost zamávalo. Nakonec se vše vyřešilo, loď jsme vrátili do správného směru, motor se mohl vypnout a my se opět mohli kochat klidnou plavbou. Kdo měl zájem, věnoval se na střídačku kormidlu.

Než jsme po návratu uklidili loď, skasali plachty, než jsem došel pro auto na parkovišti za městem a než jsme konečně vyrazili z Harlingenu domů, bylo okolo sedmnácté hodiny. Kdyby bylo čistě na mě, zůstal bych zde nebo třeba ve Sneeku do druhého dne a vyrážel až ráno.

Takto jsem absolvoval cestu v noci, což mi nebylo úplně příjemné. Hlavně, když jsem toho moc nenaspal a do Brna přijel někdy ve čtyři ráno. Ničeho však nelituju. První starost, kterou jsem po odpočinku měl, byla otázka na další ročník.

Teď už mám zaplacenou rezervaci na Brandaris Race 2018 a nemohu se dočkat. Pokud byste se také chtěli zúčastnit, neváhejte. Počet lodí a tím i míst pro posádku je totiž omezen kapacitou přístavu na West-Terschellingu. Rezervace na příští rok se postupně plní. Pojedete-li s Lodník.cz, možná se potkáme.

Dejte o článku vědět ostatním

Facebooktwittergoogle_pluspinterestmailFacebooktwittergoogle_pluspinterestmail

Autor Jan Polzer

Webový programátor, lektor, autor knih a provozovatel řady webů, který rád cestuje a poznává zajímavá místa. Ale taky má rád své pohodlí, proto asi nikdy nebude psát o tom, jak prošel pěšky Thajsko či horská sedla v Indii.
Reklama

Na webu používáme cookies ke sledování návštěvnosti Další informace

Cookies ukládá Google Analytics, pomocí kterého měříme data o návštěvnosti webu. Na jejich základě pak připravujeme obsah, který vás zaujme. Alespoň se o to snažíme.

Zavřít